Lodě mají svoje příběhy a stejně jako lidé, různé charaktery a vlastnosti. Některé jejich vlastnosti jsou vidět na první pohled, ale mají i svá tajemství, které si bedlivě střeží a nám lidem trvá dlouho, než jim dokážeme skutečně porozumět. Někdy v noci, v přístavu, když je všude klid, budete-li pozorní, můžete vyslechnout, jak si lodě mezi sebou povídají. Já měl to štěstí, že jsem je jednou slyšel. Bylo to v malém přístavu ve Vathi, na poloostrově Methana. Možná jsem to neslyšel, snad mi to vyprávěla Viktorka, když jsem spal, ale co na tom záleží. Viktorka je moje lodička, na které se každý rok, od jara do podzimu, plavím po řeckých ostrovech. Viktorka stála úplně na kraji přístavu, trochu stranou, protože připlula poslední. Ostatní lodě si jí skoro vůbec nevšimly. Vlastně jo, když připlouvala a chtěla zakotvit na rohu mola, tak se na ni obořil obrovskej naparáděnej motorák Ural. „ Kam se cpeš? Tady není dost místa. Tady stojím já“. Viktorka nesměle řekla „ nebojte se pane Urale, já se tam vejdu“. „Nevejdeš a basta. A i kdyby, nebylo by na mně vidět“. Viktorka je malá plachetnička, ale jak na ní jde někdo takhle zhurta a ona má za sebou delší plavbu, tak se nezná a dokáže se prosadit. A tak to přesně tehdá bylo. Viktorka plula už od rána a byl to jeden z těch dnů, kdy Poseidon pustil větry z rance, ty si zavolaly na pomoc vlny a společně pošťuchovaly všechny lodě od Turecka až po Athény. Meltemy se tady tomu větru říká. Byla po té plavbě v pořádku, taky jsem jí za ten výkon pochválil, ale ona věděla, že posádka toho má ten den docela dost a že si chce na břehu odpočinout. Pořádně si to místo prohlédla, mrkla i pod hladinu, kam až může k těm kamenům. „ To půjde“, zavrčela zlehka motorem a odplula dál od mola. Tam se zastavila, znovu se rozhlídla a šup, už měla kotvu ve vodě a couvala k molu. Nechtěla ten nabubřelej motorák provokovat, tak si stoupla o kousek dál, až k těm kamenům, co jsou tam na konci mola. Byla spokojená, teď už měla i lana vyvázáná ke břehu a věděla, že se o svou posádku dobře postarala. Měla z toho radost, protože měla hodnou posádku. Když ta posádka odešla na břeh, mohla se konečně Viktorka rozhlídnout po ostatních lodích. Byla jich tam pěkná řádka. Vzadu v houfu, tam stojí šest plachetnic. Docela pěkné lodě to jsou, ale někdo je šeredně vystrojil. Jsou samá pentle jak vodník z jižních Čech. A těch vlajek co mají na sobě. No jasně ani pirátské nechybí. Dokonce i světýlka jak z vánočního stromečku. Aha, to jsou ty chudinky, co vozí flotilové plavby. Těm není co závidět. Vypadají jako holky ve velkých městech, co měly smůlu a musí pracovat v noci. Viktorka je politovala, ale věděla, že si za to tak trochu můžou samy. Chtěly vydělávat velké peníze a tak se daly na tuhle práci. Teď jsou z toho smutné, protože se k nim jejich posádky nechovají pěkně, dokonce je i často poničí. Hned vedle nich stojí opravdová dáma. Je už dost v letech, ale udržovaná a elegantní. Jmenuje se Lady a byla postavena ještě v minulém století ve švédské loděnici. Hned na první pohled Viktorka vidí, že tahle loď měla štěstí. Její majitelé jsou už v důchodu a pochází z Anglie. Marně byste na ní hledaly laciné šperky a parádičky, tady je vše, jak má být. Jenom těch plachet kolík měla a jak pěkně byly smotané. V tom si Viktorka uvědomila, že na tuhle dámu civí, až je to neslušné. Ta si toho také všimla, ale jen se na Viktorku usmála. Ještě chvilku Viktorka Lady pozorovala, teď už ne tak okatě, ale je to holka zvědavá a jak vidí pěknou loď, hned se snaží něco okoukat. V tom se ozval rachot, vzápětí se z boku Urala vyvalil dým a zahalil Viktorku. „Co to děláte pane Urale?“. Zeptala se Viktorka, tentokrát dost kurážně. „Co bych dělal“, zaburácel Ural. „ Je horko a potřebuju zapnout klimatizací“. „ To nemůžete, to se v přístavu nedělá“, řekla Viktorka. „Ty mi nebudeš říkat, co já můžu. Víš kdo já jsem a koho vozím?“, obořil se Ural na Viktorku. „Hned toho nechte“, vložila se do toho přísným hlasem Lady. Ural se po ní zlostně podíval, už už se chystal odpovědět pěkně z ostra, ale nakonec si netroufl a dělal, že neslyší. To už si toho začaly všímat i další lodě. Ještě jich tam bylo několik. Většinou to byly lodě charterové. Některé starší, některé skoro nové, ale všechny trochu smutné. Nemají to totiž lehké. Někdy se mají dobře, to když poznají, že je má posádka ráda a jejich dočasný kapitán si s nima rozumí. Jindy to mají těžké, občas dokonce dostanou i nějakou tu ránu. To se stává, hlavně když se Poseidon nudí, nebo když mu toho posádky ten den nalejou do moře moc a on se pěkně rozparádí. To se pak tyhle holky charterovky v přístavu navzájem strkají, až to přeženou a nějaká si udělá bouli o molo. Občas taky musí poslouchat, jak jsou nešikovné a jak neumí ani zakotvit. To si i nadávky musí nechat líbit. To jim bývá moc smutno. Ony se snaží, ale někdy prostě nedokáží pochopit, co po nich kapitán chce. Taky se stává, že jim poroučí hned několik kapitánů najednou. To už pár z nich nevydrží a začnou dělat schválnosti. Bohužel, stejně to nakonec odskáčou samy. Viktorka ví, že tady zastání nenajde, možná takovou tu tichou podporu, ale nic víc. Ural mezitím vypnul svůj mnohalitrový motor. Ticho ale bylo jenom chvilku. Najednou se totiž ozvalo dunění, jako při zemětřesení. Nebylo by to až tak divné, ani nemožné. Kousek od přístavu, tady na poloostrově Methana je sopka a ta možná ještě neřekla poslední slovo. Kdepak, tohle není sopka. To jsou jenom silné reproduktory a ta hudba. Duní na celý přístav až se lodě, ze kterých ty divné zvuky vychází, stydí. Jsou to ty v rohu, ty vystrojené jak – no jako ty holky z noční Prahy. Nakonec je Viktorka ráda, že je za Uralem, teď když už vypnul motor, je za ním alespoň trochu schovaná. Není to sice nejlepší parťák, ještě stále si něco potichu vrčí, ale jako clona ujde. Nebyl to nejlepší večer, z těch mnoha, co se tady Viktorka zastavila, ale hodinu po půlnoci to postupně utichlo. Ony totiž ty posádky, z těch hlučných lodí, byly už moc unavené. Asi taky dlouhou plavbou. Za kopcem nad přístavem se najednou objevil měsíc. Už dlouho sbíral sílu a tak teď, v úplňku osvítil vše, co měl pod sebou stříbrným světlem. Pomáhaly mu v tom i hvězdy a že jich tam bylo. Bylo to takové tajemné, až skoro kouzelné. Celá ta noční krása se odrážela od úplně klidné hladiny v přístavu. To jsou přesně ty chvilky, kdy si lodě mezi sebou vypráví příběhy. Dokonce si mezi sebou daleko víc rozumí. Ony totiž lodě nebývají zlé, jen se občas musí chovat tak, jak jim poroučí jejich kapitán. Já například věřím tomu, že právě za takových nocí se lodě mezi sebou domlouvají a říkají si, jaký je kdo kapitán. Tak se ke všem lodím, které potkáte, chovejte hezky. Ony totiž mají duši a ani s pamětí na tom nejsou špatně. A kdo ví, možná se domlouvají i s Poseidonem. Viktorka mi něco takového už naznačila.
