Tohle bych měl možná vysvětlit. Je to prosté, živí mě jachting, to je sezónní záležitost, proto si na zimu musím najít nějakou další práci v ČR. Chci alespoň část roku strávit doma s rodinou, složenky chodí i v zimě a děti jedí taky každý den. Už jsem v životě dělal lecos, práce se úplně nebojím, proto si většinou věřím, že si něco najdu. Tentokrát to šlo hladce a práci jsem měl dohodnutou už od konce léta. Tím pádem jsem byl ušetřen vysvětlování, že chci opravdu dělat jen tři měsíce a mezitím bych si rád, zhruba na týden ještě skočil do Řecka. To mi takhle zavolal kamarád a prý zná firmu, kde hledají řidiče na krásnej velkej Mercedes. Značka je to slušná, tak jsme si plácli. Jednalo se o řidiče u stěhováků. Prý to bude i s dostatkem pohybu a mozol na zadku rozhodně nehrozí. Tak jsem se stal stěhovákem. Teda takhle rychle to nešlo, protože jsem netušil, že je to řemeslo jako každé jiné a člověk se musí napřed něco naučit. Začnu u auta. Jasně, všichni jsme super řidiči a nad nás není, ale protahovat se centrem Prahy s patnácti tunovým drobečekem, zvlášť když parkujete jak parkujete, není úplně konec zad. Dost často se mi ten konec páteře zachvěl, nakonec jsem to nějak zvládnul, ale s lodí to pořád umím líp. Napřed je třeba najít ten správný otvor, kudy se bude z baráku tahat nábytek, šatstvo, hračky, ukecanej papoušek v kleci a najít kousek placu na parkování. Teprve po tom může začít vlastní stěhování. Je to jednoduché, prostě čapneš skříň do teplejch, hodíš si jí na hřbet a seběhneš pár pater. No jo, vono taky trošku záleží na tom, jak tu skříň, nebo jinej kus nábytku čapneš. Buď se s tim budeš mordovat jak Burlak, nebo mrkneš co dělají zkušenější a pokusíš se to napodobit. Pár povytažených obočí jsem taky viděl, ale naštěstí jsou stěhováci vcelku v pohodě a i přes úctyhodné proporce některých, jsou to normální kluci, co jedí příborem. Hlavně ze začátku jsem byl občas dost překvapenej, co všechno dělají. To, že je třeba věci důkladně zabalit, jsem pochopil, protože se nic nesmí poškodit, ale co všechno si lidé nechají balit, to jsem teda koukal. Já za tu zimu měl v rukou tolik dámského spodního prádla, že být mladší, spal bych podstatně hůře. Zkušenější kolegové to už neřeší a bez mrknutí oka zabalí i drobnosti z nočního stolku. Na všechny ty věci jsou připravený různé krabice a teď na konci už některé umím i pojmenovat. Zima mi takhle vcelku slušně utíkala a když bylo třeba, tak mě i pustili na pár dní do Řecka nadechnout. Dokonce hned dvakrát. Naposledy to bylo na začátku března. Když jsem se vrátil to doklepat, tak se začala hrát ta divná hra na nemocnej svět a já si tu stěhováckou kariéru nechtěně protáhnul. To bylo poměrně perný období. Tu hru, ve které si cucali pravidla z prstu pomatenci, hráli skoro všichni a do toho šílenej plukovník zavíral přes rádio republiku na dva roky. Naštěstí bylo poměrně brzy jasné, že nás dříve, nebo později budou muset pustit ven a jen jsme čekali, až se vyblbnou a vylepší svoje konta. Právě sedím v náklaďáku před Švýcarskou hranicí na své poslední stěhovácké misi a už se těším, jak za pár dní odjedu do Řecka a budu na moři vyprávět, jak jsem se stal stěhovákem. Až se budete stěhovat, tak si pamatujte, že je lepší to nechat profíkům, než se strhnout a místo na moře, jet do špitálu. Jsem rád, že jsem si mohl ve firmě Hrubý Mowing přes zimu vydělávat na skývu chleba. Chovali se tam ke mně slušně a dokonce jsem i pár kilo přibral. Žena mi to nevěří, ale je to všechno svalová hmota.
Tak příště už na Viktorce
Jirka Houba
