Plavba na moři sebou nese vždy nějaká drobná rizika. Většinou se dají předvídat a je možné jim předcházet. Jedné rizikové situaci se ale vyhnout nemůžete. Tou situací je kotvení. Tomu by se dalo vyhnout pouze tím, že bychom nevypluli a to by byla škoda.
Kotvením myslím i přístavní manévry. Na tohle téma už bylo napsáno mnoho, včetně krásných obrázků, kde je na první pohled jasné jak to má být. Nemá cenu popisovat znovu to samé, tak se na to zkusíme podívat trochu jinak. Třeba na skutečných příkladech. Během našich plaveb jsme v lepším případě pouze v roli diváků, bohužel poměrně často jsme do probíhajícího děje vtaženi proti naší vůli.
Začneme třeba stáním na kotvě v zátoce. Jedná se o běžný manévr a není na něm moc co pokazit. Stačí znát několik základních pravidel, pohlídat si hloubku, možná i směr větru. Také je dobré vědět co je pod vámi, tím myslím dno. V Řecku je to většinou písek, sem tam nějaký kamínek. Pokud máme zátoku jen pro sebe, je na nás kam se postavíme. I v takovém případě je dobré myslet a je-li to možné, pokusíme se zakotvit tak, aby se do zátoky vešly i další lodě. Jsou-li v zátoce už nějaké, je potřeba si napřed prohlídnout, kde jsou jejich kotvy. Ve většině případů je to zřejmé na první pohled, ale někdy, zejména když fouká a lodě se na kotvách točí, to tak jednoduché být nemusí. Ono v té zátoce taky nemusí foukat všude stejně a některé lodě mohou mít záď vyvázanou ke břehu. Vždy je prostě dobré se dopředu důkladně seznámit se situací. Tak by nám nemělo uniknout třeba to, že některá loď odplouvá, nebo naopak ještě kotvení nedokončila. V takovém případě je dobré počkat a zbytečně situaci druhým nekomplikovat. Máme tedy vybrané místo, můžeme zahájit vlastní manévr. Nebudu říkat, jak by se to mělo dělat, protože na to mohou být různé názory. Já, když to situace dovolí, napřed propluju místem, kde předpokládám, že bude loď po zakotvení stát. Z této pozice pomalu pluju proti větru na místo, kde se chystám kotvu spustit. Pak už někdo zmáčkne nějaké to tlačítko, malinko couvnu a je hotovo. Manévr končí zkouškou tahu motoru zpět. Loď ještě kousek couvne, ale po uvolnění tahu motoru se vrátí na původní místo. Máme ve vodě 3-5ti násobek hloubky a můžeme se všichni navzájem pochválit.
Nebo můžete do zátoky vlítnout jako velká voda, nekoukat napravo ani nalevo a….. To si takhle jednou čtu v kajutě. Stojíme už od včerejšího večera na kotvě v zátoce Love Bay před Porosem. Fouká svěží vítr do dvaceti uzlů. Jsem na lodi sám, děvčata z posádky zmizely lovit sluníčko na blízkou pláž. Jelikož už po ránu bylo v zátoce veselo, rozhodl jsem se na lodi zůstat. Sice předstírám četbu, ale přijde chvilka, kdy se písmenka začnou kmitat a já spokojeně usínám. Jsem jak čerstvá matka po porodu a všechny zvuky na lodi mám mnohokrát naposlouchané. Z polospánku mě budí jasný zvuk kotevního řetězu. Můj řetěz to není, pokud je to z jiné lodi, tak ta musí být hodně blízko. Vystřelil jsem z kajuty jako blesk, deset metrů před přídí Viktorky stojí bokem loď a sype řetěz do vody. Je to nádherná padesátka, taková ta, co si ji můžou půjčit jen tací, co se většinu roku neflákají na moři a chodí od rána do večera do práce. Každopádně i na sebekrásnější loď působí přírodní zákony. Z mé výrazné gestikulace si druhá posádka nic nedělala, dokonce jsem měl chviličku pocit, že jsem pro ně zdrojem zábavy. Snažím se být s větrem kamarád a ten se rozhodl do situace vložit. Mocným poryvem potvrdil moje přesvědčení, že kapitán té krásné padesátky nezvolil správné místo pro zakotvení. Sice se zpožděním, ale přece, to dochází i té osobě, co je právě za kormidlem. Aby bylo všem jasné, k čemu došlo. Žádná loď nedokáže sama od sebe stát bokem na vítr, vždy odpluje po větru na délku vypuštěného řetězu a stočí se špičkou ke kotvě. Problém nastane v okamžiku, kdy je v tomto prostoru jiná loď. Třeba právě moje Viktorka. Zpočátku ta krásná padesátka splouvá bokem přímo k mému kotevnímu kování. O takový kontakt zřejmě její kormidelník nestojí a řeší situaci mocným přidáním chodu motoru vpřed. K žádné kolizi nedošlo a snad by se mohla situace začít uklidňovat. Bohužel, jak si začnete příliš hrát s pákou plynu, hrozí nebezpečí, že to přeženete a najednou budete mít mnoho starostí. Třeba v podobě další zakotvené lodi, ke které se svižně přibližuje, tentokrát Vaše kotevní kování. A to je přesně to, co se stalo a spustilo další sled událostí. Kormidelník té krásné velké lodě s odpovídající setrvačností, zvolil tentokrát plný chod vzad. Jistě v takové situaci správné řešení, ale nesmí se to přehnat, protože v cestě je opět Viktorka. Následovalo už osvědčené zařazení plného chodu vpřed, tentokrát doplněné o práci s kormidelním kolem. Ke kolizi opět nedošlo a už to vypadá, že bude konec. No nebyl. Asi na té krásné lodi dospěli k názoru, že už předvedli dost a rozhodli se nás opustit. Nijak by mi to nevadilo, ale oni mají ještě stále ve vodě kotvu! Tyhle nové lodě celkem služně akcelerují a mně chvilku trvalo, než mi došlo, že opravdu odplouvají s kotvou ve vodě. Mohlo by se zdát, že mi do toho nic není, ale v místě, které zvolili pro ústup, je moje kotva s asi 40ceti metry řetězu. Stihl jsem už jenom skočit ke spínací skříňce a nastartovat motor. Okamžitě dávám taky chod vpřed a čekám. Podařilo se mi škubnutí o něco eliminovat a také pomohla délka vypuštěného řetězu. Lehce ve vleku událostí opouštím zcela bezmocný kotviště. Naštěstí i přes brutální rozdíl v rozdání sil si nechtěného přívěsku všimli i na té druhé lodi. Zastavili a vytáhli svojí i mojí kotvu na úroveň hladiny. Kotvy si na sebe stihly už zvyknout a nechce se jim oddělit. Jeden ze členů posádky skáče do vody a pokouší se jim domluvit. Pomohla až asistence dalšího jachtaře, který připlul na člunu. Tady celý příběh končí, protože dál už nebylo nic, dokonce ani omluvné zamávání na pozdrav. Vrátil jsem se tedy na původní místo, přesně v okamžiku, kdy se na člunu vracely děvčata z pláže. Dostaly mě jednoduchou otázkou. „Co jsi tady blbnul?“
Další jednodušší disciplínou je vyvázání lodě na bóji. Tam snad ani není co pokazit. Jedině, že byste dokázali, nějakým záhadným způsobem dostat lano od bóje k vašemu lodnímu šroubu. To by situaci udělalo okamžitě zajímavější. Bóje jsou velmi rozšířené v Chorvatsku, narazíte na ně také ve Skotsku, nějaké se najdou i v severních mořích. V Řecku je jich minimálně, ty vhodné pro stání velkých plachetnic jsou občas, v počtu několika sirotků u některých přístavů. Pokud máte na lodi někoho dalšího, stačí odhadnout setrvačnost vaší lodě a v lepším případě proti větru doplout přídí k bóji. Tam ji posádka háčkem zachytí a protáhne tím správným otvorem vyvazovací lano. Když vám během plavby posádka popadala do vody a musíte se vyvázat sami, tak je potřeba k bóji couvnout. Tenhle manévr vyžaduje akorát citlivou práci s plynem, ale to vlastně vyžadují skoro všechny manévry na lodi. Součástí výcviku ve Skotsku je zvládnutí tohoto manévru pod plachtami. To už je o poznání složitější, ale ne až tak moc, protože oni, jak jsou víc na západě, tak kopírují kovboje a ty bóje chytají do lasa. Taky to většinou nejsou takové ty malé plastové kuličky, ale pořádné plechové bojlery. Už je to několik let, co jsem tenhle manévr nedělal, ale protože můj instruktor patří k těm úplně nejlepším, tak si to pamatuju dodnes. Celý manévr je potřeba udělat na stoupačku. Začnete na bočák třeba sto metrů pod bójí, tak abyste byli schopni udělat obrat a k bóji nastoupat. Je lepší být trochu ostřejší, protože odpadnout se dá vždy. Důležité je si hlídat rychlost a včas vyvlát plachty. Pak už stačí jen zafixovat kormidelní kolo a dojít na příď. Tam máte připravené laso a hodíte ho přes tu plechovku, co se líně houpe na vlnách.
Tím jsme vyčerpali možnosti stání na volné vodě a můžeme se přesunout k molu. Ještě než se do města vydáme, tak si zakotvíme třeba v zátoce Mandraki na Hydře. To je právě jedno z míst, kde je obvyklé stání na kotvě, se zádí vyvázanou ke břehu. Zátoka Mandraki je zhruba 120 metrů široká a 250 metrů hluboká. Zčásti je břeh skalnatý, ten na konci přechází do krásné písečné pláže. Stát se dá na kotvě uprostřed zátoky, ale je tam hloubka téměř 30 metrů a dostatečně dlouhý kotevní řetěz, na takovou hloubku mívají opravdu velké lodě. Většina lodí tedy kopíruje oba boční břehy zátoky. Tady už se bez pomoci někoho z posádky neobejdete. Bude potřeba napřed poslat jednoho nebo dva členy posádky ke břehu s lanem. Tam musí tento výsadek najít na vhodném místě něco, k čemu se dá lano bezpečně uvázat. Většinou to řešíme tak, že na laně uvážeme dostatečně velkou dračí smyčku, ta se hodí kolem velkého kamene a s volným koncem se výsadek vrátí zpět k lodi. Ta mezitím odplula dál od břehu, spustila kotvu a couvá směrem k výsadku. V ideálním případě se vše sejde blízko u břehu, ale na dostatečné hloubce. Někdy u toho bývá poměrně dost veselo. Začíná to už ve způsobu, jakým se výsadek dostane na břeh. Buď se přihlásí zdatný plavec, nebo spustíme člun a výsadek ke břehu dovesluje. Tedy pokud veslovat na člunu umí. Ta gumová mrška moc nedrží směr a ne všichni jsou zdatní vodáci. Někdy bývá větší problém doveslovat ke břehu na gumáku, než vyvázat loď. Jedinec ve člunu je okamžitě terčem vtipných poznámek kolegů na palubě, ale na některých je vidět, že by neměnili. První lano uvážeme na návětrný vazák a teď, už s vypnutým motorem, uděláme to samé, na závětrné straně. Tahle část už běží jak na drátkách, protože už to všichni viděli a vědí přesně, co se po nich chce. Tenhle manévr patří mezi ty jednodušší, protože ve většině případech máte kolem sebe dost volného prostoru. Také doprava na břeh je jednoduchá, člun už máme ve vodě a doručkovat po jednom z natažených lan ke břehu zvládnou úplně všichni a to i v silném větru a vlnách.
Užili jste si klidnou noc na kotvě s vyvázanou zádí ke břehu, ale posádka zatoužila po městském ruchu, budete tedy muset zakotvit někde ve městě. Pořád se pohybujete v řeckých vodách, takže na nějakou luxusní marínu vybavenou mooringy klidně zapomeňte. Zatím jsem mooringy potkal asi tři. Jednou v Athénách, podruhé na Rhodosu v úplně nové maríně a ten třetí někde mezi tím. O něco častěji, ale stále spíše ojediněle, se vám podaří zakotvit bokem k molu. Budete tedy muset konečně zakotvit s kotvou a vyvázanou zádí k molu. Není to zas až taková věda, ale když se rozfouká, tak se začnou dít podivuhodné věci. Opět je důležité, si situaci důkladně prohlídnout, vybrat vhodné místo a dříve, než zahájíte jakýkoliv manévr, je potřeba mít vyvazovací lana na zádi připravená! Jeden konec na vazáku, na laně žádné motanice a uzly. Taky je dobré zkontrolovat, jestli lano není hozené přes railing. To bývá, společně s nepřipravenými lany, nejčastější chyba. Bohužel se s tím potkávám prakticky denně. Pokud máte všechno zkontrolované, může začít vlastní manévr zakotvení. Jde to udělat na první dobrou, máte už přece napluto a v pohodě to odhadnete, nebo si na místo napřed bez kotvy couvnete. Tím máte šanci si prohlédnout třeba hloubku, nebo jestli je na mole k čemu se vyvázat. Také uvidíte, kam vedou kotevní řetězy již zakotvených lodí. Ne vždy stojí všechny lodě kolmo k molu. V každém případě tím minimalizujete riziko, že přehodíte někomu kotevní řetěz. Zbývá už jen odplout od mola, spustit kotvu, couvnout zpět k molu a hodit někomu na mole návětrné lano. Pokud fouká z boku a to je přece při kotvení často, tak si pohlídejte snos. Fouká-li víc, odplujte od mola dál a kotvu spouštějte, až když je loď při couvání směrově stabilní, ale dostatečně daleko od mola. Krátký kotevní řetěz je také často se opakující chyba. Čím jsou podmínky složitější, tím víc potřebujete bezchybnou spolupráci s obsluhou kotevního vrátku. Někdy se z pouhého mačkače tlačítka stane špičkový specialista. Celý vtip je v tom, že když kotevní obsluha udržuje řetěz po zachycení kotvy v mírném tahu, tak vám při správně načasovaném zastavení a vyvázání zádi, nebude ani v silném větru utíkat špička a vaše loď se nebude válet po té na závětrné straně. U tohoto manévru je užitečná pomoc ze břehu, ale může se stát, že se bez ní budete muset obejít. Buď v případě kdy připlouváte pozdě v noci, nebo a to je bohužel stále častější, když si vás z ostatních lodí nikdo nevšímá. Tohle ani nemám chuť dál rozebírat, prostě se to děje.
Máme konečně zakotveno, ale bohužel se nám povedlo přehodit kotevní řetěz druhé lodi. Stávat by se to nemělo a rozhodně není dobré dělat mrtvého brouka. Můžete buď manévr opakovat, nebo se domluvit s posádkou druhé lodě na době odplutí. Loď která přehodila druhé kotvu, by měla odplouvat jako první. Důležité při odplutí je dostat se až za místo, kde se řetězy kříží a teprve tam kotvu vytáhnout nad hladinu. Před tímto místem je možné řetěz pouze lehce navíjet, tak aby kotva zůstala na svém místě. I když jste nikomu kotevní řetěz nepřehodili, stejně jste při odplouvání vytáhli z vody cizí kotvu. Ano tohle se stává dost často a je dobré vědět, jak se jí co nejjednodušeji zbavit. Pokud je to možné, vytáhněte svojí kotvu nad hladinu, s ní vytáhnete i kotevní řetěz druhé lodi, ten podvažte lanem, které máte na jednom konci na vazáku. Povolením své kotvy se cizí řetěz uvolní. V tom okamžiku už stačí svojí kotvu vytáhnout až nahoru a uvolnit lano, které druhý řetěz drží. Někdy se stane, že vytáhnete ne řetěz, ale rovnou cizí kotvu. Postup vyproštění je stejný, jen až budete pouštět cizí kotvu do vody, dobře se podívejte, kde to uděláte. Během vyproštění jste se mohli poměrně dost posunout a odhodit cizí kotvu přes kotevní řetězy dalších lodí, je už fakt trapas.
Zakotvit loď vyžaduje trochu cviku, ale zas až taková věda to není. Stačí zachovat chladnou hlavu a celý manévr si dopředu důkladně promyslet. Nějakou drobnou, nebo i větší chybu vám ostatní rádi odpustí, když bude vaše jednání ohleduplné. K tomu patří třeba výběr místa. Ideálně se postavte hned vedle už zakotvené lodi. Pokud si stoupnete někam doprostřed, pravděpodobně tím snížíte kapacitu přístaviště. Je-li vaše loď už zakotvená a další se chystá přistát, prosím nabídněte jim svoji pomoc při vyvazování, budete ji taky příště potřebovat.
každý může plout:-)
Pokud máte zájem o plavbu s kapitánem na plachetnici Viktoria, klikněte zde: jak na to?
Pokud máte kapitánský průkaz a chcete si Viktorku pronajmout, klikněte zde: charter